jitka charvátová

Makrorecenze Feed My Lion Jitky Charvátové

Říká se, že „Feed My Lion“ Jitky Charvátové přináší do Česka světově znějící pop. Může za to hlavně Armin Effenberger z podobně světově znějících Cartonnage, který debut ex-Skylinerky produkoval. Jestli světový zvuk přináší i světovou neotřelost, zjišťovala pětka redaktorů musicserveru v makrorecenzi.

Od alternativy k popu. Cesta neobvyklá na hudební poměry nejen české. Jitka Charvátová se ale rozhodla vydat zrovna po ní. Od Fiction přes Skyline k sólovému debutu „Feed My Lion". Z výchozí stanice si vzala dravost, z přestupní energii a cit pro pop (sic!). V destinaci se pak spřáhla s partou z Cartonnage, a dala tak vzniknout desce, která je dle slov Honzy Baluška z hlavní recenze „tak dobrá a nečeská, až nevím, komu bych ji ze svých nehudebních známých a přátel pustil. Bohužel.“ Udělat takovou desku v Česku je podle něj dokonce – nebojme se to říct na plnou hubu – házení perly sviním. Kolem devítibodového hodnocení, které album v jeho článku dostalo, se točí i zbývající známky v makrorecenzi – pěkně se rozprostřely v celém vrchním spektru a v součtu daly lichotivou osmu.

Lukáš Benda – Světový zvuk z Vršovic (10/10)
Vztah k interpretce: Jitka je víla, jež očarovala nejednoho čaroděje. Včetně mě.

Hudba je v první řadě o emocích a debut Jitky Charvátové nabízí trip do panoptika lidské niternosti. Prostředky, které JI na sexy desce použila, jsou v našich zeměpisných šířkách stále poměrně vzácné – nadčasovost, hravost a světovost. „Feed My Lion“ je experimentálním a zároveň existenciálním počinem, kterému dost dobře nemůže konkurovat nic, co se kdy na tuzemské scéně urodilo. Už při prvním poslechu zaujme čistota zvuku, promyšlenost zdánlivě jednoduchých aranží a tah na bránu celého repertoáru. Deska působí jako kompaktní celek, který nemá hluchého místa. Občas sice postraší až démonicky vyčištěný hlas hlavní protagonistky, většinu času ale pluje posluchač po vlnách přirozenosti. Nechci být přesto všechno špatným prorokem, ale obávám se, že se JI nikdy nepodaří oslovit davy, a zůstane tak i nadále jen spanilou vílou pro ztracené čaroděje a tématem pseudointelektuálních diskusí, zda její repertoár dosahuje kvalit brazilských CSS. Tak jako tak, „Feed My Lion“ účel splnila. Minimálně Jitce a jejímu nejbližšímu okolí dokázala, že i v Česku může vyjít opravdu světová deska.

Petr Balada – U mě dobrý (9/10)
Vztah k interpretovi: Nerad bych byl podezírán ze stalkingu.

Počáteční nedůvěra odešla naštěstí ještě dříve, než stačila kulminovat. Strach z nápodoby se vypařil s druhou skladbou a obavy ze subkulturního pomrkávání rozehnala píseň třetí. Jitka Charvátová zkrátka vyrukovala s obecně přijatelným, v pozitivním slova smyslu komerčním albem, aniž by přitom sklouzávala do polohy podbízivosti či znuděné výjimečnosti. K nalezení jsou na něm překvapivé rádiové hity ("Real Life", „Im That Girl"), zajímavé hudební okamžiky ("The Tiger", „Ego") i odlehčené stylové hrátky ("Loose That"). I díky tomu nezůstává při zpěvu uvězněná jen v jedné hlasové poloze. Velmi příjemnou barvu poodhalí například ve slokách v „Human Song". Naopak při „Isolated“ se nelze ubránit vzpomínkám na chvílemi protivné refrény Skyline. Deska „Feed My Lion“ je jako celek vydařeným kouskem. Dokazuje kvality nejen Jitky Charvátové, ale také Armina Effenbergera stojícího za produkcí. Společně se jim podařilo vytvořit sebejistou nahrávku řádně nabourávající sebedestruktivní stereotyp českého pop-rocku. Hurá!

Dan Hájek – JI jako české alter ego Robyn (8/10)
Vztah k interpretce: K Jitce Charvátové pěstuji kladný vztah od dob Fiction, Skyline období jsem ale drobet nepochopil.

Je to tak, moc jsem nepobral upozaděnou pozici JI ve Skyline. Z dnešního pohledu to však vnímám jako předvoj současného stavu. „Feed My Lion“ mi od prvního poslechu evokovalo propracovaný a chytlavý electro-pop, který před pár lety podstrčila Robyn (kopii „With Every Heartbeat“ budete hledat zcela marně). Plně funkční melodie propletené současným pohledem na pop – nečekaně čerstvá to záležitost z domácích luhů a hájů. Je to příjemné překvapení, které s každým dalším poslechem odkrývá další roviny a struktury. „Real Life“ je nakopávákem, které skvěle vtáhne do děje. Rovnováha ve střídání rychlých a pomalejších temp zabraňuje nudě a stereotypu. Cartonnage vyšlapali cestu k tomu, co teď do detailu (v mnoha rozměrech) rozvíjí a posouvá sama Jitka za pomoci jedné polovičky tohoto dua. „The Tiger“ je již známou věcí z poslední desky Fiction „Noc a den“ (pocta Mejlovi), přesto si své místo zaslouží, je to takový druhý pohled zpátky. Její debut se prostě povedl a snad se konečně podaří rozehnat ten usazený popový smrádeček českých zombies.

Petr Adámek – Chcete ji? Chtějte JI! (7/10)
Vztah k interpretce: To je ta holka, co zpívala ve Skyline?

Já a electro-pop? Bída. Ale jo, slyšel jsem, že něco takového teď za hranicemi docela frčí. Vlastně jsem si oblíbil poslední desku Robyn a kupodivu docela rychle. Zato téhle lady jsem přicházel na chuť pořádně dlouho. JI je totiž tak trochu potvůrka a rozhodně vám nedá nic zadarmo. Jen velmi těžko budete během tři čtvrtě hodinky hledat cokoliv jednotícího, a když už začnete mít pocit, že nahrávce přece jenom přicházíte na kloub, objeví se další a další nové dimenze. Zatímco v první polovině nahrávky skoro neopustíte taneční parket rozjetého mejdanu, ve druhé části se můžete zhoupnout třeba v rytmu valčíku ("Loose That"), konečně objevíte pořádnou silnou melodii v refrénu „Smile“ a v úplném závěru vás pohltí potemnělá „Ego". „Feed The Lion“ je svěží, moderní a velmi odvážná deska, pro škatulku electro-pop až příliš těsná a, jak již zmínil Honza Balušek v hlavní recenzi, pro tuzemské publikum nejspíš těžce stravitelná.

David Věžník – Chvalitebně udělaný, ale pořád mainstreamový disco-pop (6/10)
Vztah k interpretce: Veskrze kladný, i když na její barvu hlasu jsem si (tenkrát poprvé) v době „Urbanicy“ musel zvykat trochu dýl.

Jitku Charvátovou mám rád. I když stála u prvopočátku popového uhnití Skyline. Byla svá, energická a zdravě sebevědomá. A je pořád. Směr, kterým se mohla po odchodu ze Skyline vydat, se tak nedal předpovědět. Mohla klidně dělat hudbu typu Gaia Mesiah. Vtip. Výsledek ale není o nic míň překvapivý. Spojení s čerstvým a relativně nedoceněným větrem Cartonnage ale nakonec úplně dobře nedopadlo. „Zní to, jako by někdo pěkně pokazil Goldfrapp,“ dalo se dokonce zaslechnout. Pravda je taková, že „Feed My Lion“ zní na české poměry relativně dobře a neotřele, na ty světové ale nepřináší nic až tak zásadního, co by tady už tak dva roky zpátky nebylo. A nejhůř z toho vychází paradoxně sama zpěvačka. Respektive ten její v úvodu zmíněný vokál, který v kombinaci s polofikanou produkcí Armina Effenbergera zní skoro až podbízivě. Lascivně. A někdy ne úplně příjemně. Nejlepší z alba je asi pilot „Real Life“ se sekaným devadesátkovým bridgem, zbytek je sice chvalitebně udělaný, ale pořád mainstreamový disco-pop.

Album: Jitka Charvátová – Feed My Lion
Průměrné hodnocení: 8/10

Celkový čas: 45:49
Skladby: Real Life, Deep Connection, Big Demoiselles, Human Song, Isolated, Feed My Lion, Im That Girl, Likilikila, Loose That, Smile, The Tiger, Ego

Kiss Jižní Čechy

Aktualizace: 14. 11. 2018
© Jitka Charvátová 2009
design by Petr Topolánek
webdesign Martin Ševčík

This object requires Flash Player.