jitka charvátová

S albem mi pomohl Gandalf

Věří, že někde ve vzdálené galaxii existují světy, které si vybájili spisovatelé sci-fi. Než se do nich podívá, krátí si čas zpíváním.

Prošla několika kapelami, okusila underground i taneční hudbu a teď přichází s retro elektropopem.

Rozhovor v časopise Instinkt.

Jakou muziku jste poslouchala v 80. letech?

Vyrůstala jsem na metalu. Pocházím z vesnice, kde byla povinnost poslouchat metal. Takže Metallica, Helloween a podobně.

Měla jste džísku s nášivkami?

U nás doma se šilo, takže jsem si koupila pruhovanou a tygrovanou látku, z ní jsem měla kalhoty, z Maďarska tričko Metallica a džísku jsem si půjčila od souseda. Od dalšího souseda jsem si půjčovala lennonky, ale to už jsem byla ve fázi Led Zeppelin a Beatles. Každopádně na svou dobu jsem byla vystajlovaná. Jinak úplně původně jsem poslouchala lidovky, protože můj tatínek byl muzikant – hrál v dechovce, ale jako správnej puberťák z vesnice jsem musela poslouchat metal.

Hrála jste někdy počítačové hry na atari nebo na commodoru?

Nehrála, to mě minulo. Ale já se hrám programově vyhýbám, protože jsem silně návyková na všechno, co třikrát zopakuju. Na gymnáziu jsme měli výpočetní techniku a velmi jsme obdivovali počítačový program Karel. Pozorovali jsme Karla, programovali jsme ho, kam má jít. Pak jsem pracovala v rádiu, kde se ve velkém hrála hra Wolfstein. Mně to připadalo hrozně stupidní, ale pak jsem si to přece jen zkusila, třikrát jsem to zopakovala, a pak jsem týden v kuse jenom hrála a nebyla jsem schopná myslet na nic jiného. Věděla jsem, že jsem fakt dobrá, že se strašně rychle zlepšuju a probudil se ve mně hráč. Takže jsem v tom týden jela, a pak ředitel rádia nechal všem tuhle hru vymazat z počítače. Po několika letech jsem si pořídila macintosh, kde byly taky nainstalované hry, nějaké sestřelování balonků. A taky jsem se v tom hrozně zlepšovala, odstřihla jsem život, udělala jsem si povinnosti, a pak jsem honem utíkala hrát. Takže teď se tomu radši úplně vyhýbám.

Stávalo se vám něco podobného i s jinými věcmi?

Mám to s hudbou, se skládáním, ale to je příjemná droga. A jednou, to jsem ještě zpívala s Fiction, jsme měli turné po klubech. Kapela staví aparaturu, zpěvačka sedí, kouká, přemítá. A najednou jsem v rohu toho lokálu, kde jsme večer hráli, viděla automat. Tenkrát s námi hrál Tadeáš Věrčák, což byl kluk, který u všeho zvítězil. Přišel k tomu, hodil, vyhrál, odešel. Říkala jsem si, co je to zač, to musím taky zkusit. Hodila jsem tam stovku, vyhrála jsem čtyři sta a věděla jsem, že musím pryč. Tak jsem šla pryč, ale když jsme přijeli do dalšího města, zase automat, zase jsem vyhrála. Třikrát jsem vyhrála, pak jsem přijela domů do Budějovic. Šla jsem do rádia, kde jsem pracovala, a najednou jsem si po cestě začala všímat všech automatů, které jsem předtím vůbec nevnímala. Tyjo, tady je heren! Tak jsem tam zaplula, vyhrála asi šest set. Pak jsem měla asi týden absťák, všude na mě blikala ta světýlka… no dostala jsem se z toho snadno, ale jak říkám. Třikrát, a hned mám návyk.

Teď momentálně máte nějaký návyk?

Tohle (poklepává na zapálenou tenoučkou cigaretu)...

To je novinka?

Už starší, ale velmi silný návyk. Mám ho spojený s velmi příjemnými věcmi. Lidi kouří, když jsou nervózní, ale já se tím přivádím do pohody. Samozřejmě to mám spojené s kávou, příjemným popovídáním. Kouřím taky při skládání, ale to si jen zapaluju a nedokuřuju.

Však taky zapalování si je na tom to nejkrásnější… Ale proč jsem se ptal na 80. léta a na počítačové hry. Souvisí to s vaší novou deskou, která je už od pohledu hodně zanořená právě v té době. Je to záměr?

Je to samozřejmě záměr.

Souvisí to nějak s trendem elektropopových zpěvaček, jako jsou La Roux, Ladyhawke nebo Little Boots?

Od toho se to odvíjí. Já mám hrozně ráda science fiction, ale spíš tu měkčí, Vesmírnou odyseu, Raye Bradburyho, a právě tuhle sci-fimi připomínají třeba ty ikonky z prastarých počítačových her, které jsou na obale desky. Sedí mi to k mé hudbě a zároveň je mi to blízké k mému světonázoru, že totiž někde ve vzdálených místech ty vybájené světy existujou, že to není jen fantazie. Podporuje mě to v mých fantaziích.

Uklidňuje vás to taky? Že to, o čem si ráda čtete, třeba někde daleko skutečně je?

To ano. Podle mě se svět netočí jen kolem slunce a třeba v tomhle rozměru existujeme my, ale v dalších rozměrech někdo jiný.

Jakým způsobem probíhala práce na albu?

Mám dva macy na skládání, jeden je šedý, druhý bílý. Nejsem úplný znalec techniky, počítače beru jako něco, co mi pomůže se vyjádřit. Takže ten menší šedivý mac se jmenuje Gandalf Šedý a bílého jsem pojmenovala pro změnu Gandalf Bílý. To jsou moji kámoši, kteří mi pomáhají zhmotňovat moje vize, myšlenky a představy. Rok jsem s Gandalfem pracovala a pak jsem se poohlížela po producentovi. Přes Dušana Vozáryho jsem se dostala k Arminu Effenbergerovi z kapely Cartonnage. Popovídali jsme si, on uvítal, že ty věci už jsou do značné míry hotové, že to není jen pár melodií s klavírem, ale ucelený hudební svět. Přemýšleli jsme, kam dál ho ještě dát, a Armin mě právě obeznámil s La Roux a vůbec evropskou elektropopovou scénou. Hodně jsme spolu poslouchali, říkali jsme si, co se nám líbí, co ne, a došli jsme právě k osmdesátkové estetice, zvukům, které mi třeba v dnešním kontextu přijdou trochu legrační, ale zároveň mi vyhovují jednoduchosti sdělení a jasnou melodií.

Deska se jmenuje Feed My Lion (Nakrm mi lva) a obsahuje zhudebněnou báseň Williama Blakea The Tiger. Máte ráda šelmy?

Mám, samozřejmě.

A co je to za lva, kterého má posluchač nakrmit?

Souvisí to jednak s Tracyho tygrem, jednak se spoluprací s textařkou Pavlou Milcovou, která se na mé desce podílela. Jednoho dne mi od ní přišel text s názvem Feed My Lion a mně to do sebe okamžitě zacvaklo. Ten lev symbolizuje všechny potřeby, které je třeba ukojit, naplnit. Je to lidská kreativita, hledání. Šelma je všechno, co něco chce a potřebuje. Lev je zároveň líná šelma, majestátný lovec, který přesně ví, co má dělat. Je sám sebou a na nic si nehraje. V tom je ta symbolika.

A přímo Blakeův Tygr se tam vzal jak?

Nejsem člověk, který vyhledává cíleně podněty, spíš si poslechne, co se k němu dostane. Zajímají mě spíš příběhy, které se kolem mě odehrávají. Ať už jsem zpívala ve Fiction, nebo ve Skyline, vždycky to byl svět, kam jsem vstoupila, přijala ho a nějakým způsobem jsem se v něm projevila. Tohle je ale poprvé, kdy jsem nějaký svět vytvořila. Cítila jsem spíš návaznost na Fiction než na Skyline a taky jsem vnímala přítomnost Mejly Hlavsy. Chtěla jsem na desku dostat tu jeho lehkost a představovala jsem si, že mi to album křtí, což je samozřejmě nemožné. A když jsem to album dodělávala, pořád mi tam zbývala jedna písnička, s kterou jsem si nevěděla rady. A najednou na mě vypadlo z poličky album Fiction Noc a den, kde jsme toho Tigera udělali taky. Takže jsme to nahráli, ale pořád jsem tam chtěla toho Mejlu. Místo něj tam je Colin Stuart z Colorfactory, který je podobný otřískaný tygr jako Mejla a recituje to správným prožitým způsobem.

The Tiger je nakonec Mejlovi i dedikován, vzpomínáte na něj často?

Neřekla bych tomu ani vzpomínat… do Fiction jsem přišla v devatenácti jako naprostý cucák a on byl legenda. Já jsem to tak tehdy nevnímala, Plastiky jsem neznala, neposlouchala jsem je. Když mi Honza Vozáry řekl „Mejla Hlavsa“, řekla jsem mu, hele, já vůbec nevím, o koho jde. Ten den jsem si večer pustila televizi a byl tam pořad o Plasticích. Mejla mi tam byl strašně sympatický a druhý den přijel do rádia s demáčem. Odmalička jsem měla ráda indiány a on byl indián do morku kostí. Byl pro mě inspirací, na to, kolik mu bylo let, byl taky hodně pokrokový. Nebyl zapšklý, díval se dopředu a pořád jsem v něm viděla toho kluka, co si hraje na indiány. Měl rád jednoduché věci, myslím, že by se mu moje deska líbila.

Jak tenkrát působili na lidi Fiction? Spojení dvou lidí z Oceánu a frontmana z The Plastic People Of The Universe.

Legračně. Fanynky Oceánu pištěly: „Dušanéééé!!!“ a androši je okřikovali: „Drž hubu, krávo!“

Jak to vypadá s obnoveným Oceánem alias New Ocean bez Petra Muka?

Momentálně se neděje nic.

A bude se někdy dít?

To je spíš otázka pro kluky. Oni to před časem zkoušeli rozjet znovu se vším všudy, čekalo se, co na to Petr Muk, ten se vyjádřil, že do toho nepůjde, takže oslovili mě. Kývla jsem, ale s tím, že prioritou bude moje sólovka. Stanovili jsme si nějaké mantinely, jak by to mohlo fungovat, s tím, že vše je spíš na jejich straně. Ale jak říkám, teď je to na mrtvém bodě. Já to beru tak, že jsem tam spíš jako host a soustředím se spíš na svou vlastní práci.

Kiss Jižní Čechy

Aktualizace: 14. 11. 2018
© Jitka Charvátová 2009
design by Petr Topolánek
webdesign Martin Ševčík

This object requires Flash Player.